Dnes v hlučném kruhu. Zítra sám.
Směju se. Bouřím. Čas tak míjí.
Věř nebo nevěř: já se mám
jak milý Pánbů ve Francii.
Okolo psi se o kost rvou.
Zlé, býti cizím mezi všemi.
Věř nebo nevěř: sílu svou
jsem zbytečně dal rodné zemi.
Zem’ ssála, ssála po léta
mé vlohy, svěžest, touhu práce.
Věř nebo nevěř: Prokletá!
Čas přišel právě vyrovnat se.
Je na rtech ještě lehký smích.
Propasti též se kvítím kryjí.
Já mstím se v rythmech galantních
jak milý Pánbů ve Francii.
Že’s vyssála mi mládí, krev,
do jasných snů se smála temně,
šlapala zrní, dbala plev – –:
já proklínám tě, rodná země!
Že’s klaněla se bídáctví
a uražena nepomstila,
že trpaslíky reci tví
a trpasličí jejich díla,
že zrodila jsi tlachaly
a lokaje a šarlatány,
shluk parvenuů nekalý
a idee, jež zašlapány,
geniů hlavy zmáčkla v mžik
brutální, měšťáckou svou rukou –
a jásala, když mozek střík’.
Jen vzpomínka je strašnou mukou!
Rej vidím zlý a nečistý –
kol umělůstky, krotké plémě!
Chraň svoje karrieristy!
Jsou tebe hodní, rodná země!
Na rtech mých ještě lehký smích.
Propasti též se kvítím kryjí.
– Pomstím se v rythmech galantních
jak milý Pánbů ve Francii –