Ty černé flóry dnešku nesluší,
ty černé flóry jsou zde chybou v slohu.
Den v předjaří. Jen jaro sníti mohu.
Ta černá barva padá na duši.
Proč lidé přišli? Hluk a ševel hlasů?
Proč tísní se tu hlava vedle hlav?
Mladosti jeho, sestup v tento dav:
zde třeba slunce, růží, barev, jasu!
Vše harmonie: zánik, vznik a vzrůst...
Nemluví kletbu mlčení těch úst.
Tak přišla smrt, jak podzim na kraj padá.
Předjarní den. Jen jaro cítit mohu.
Dnes černé flóry jsou jen chybou v slohu:
ta harmonie harmonii žádá.