Veliký mrtvý, hloubavý ty stíne,
samoty druhu, jiné doby synu,
Zajdi v směs bledou jiných velkých stínů.
Neb žár prý zhasíná a den prý mine.
Slovanstva snílku, řeka Lethe plyne
u tvojich nohou. V zádumčivém stínu
sní dosud Kollár: Vlast-li nebo Mínu?
A žár prý zhasíná a den prý mine.
Chápu, že jdeš. Než líto mi, že v chvíli,
Slovanstva kdy tvůj raněn orel bílý,
a více nežli kdy je smutna tvoje zem.
A vím, ó Stíne, žes’ tou cestou k Lethe
se poodvrátil ještě k vlasti kleté
a váhal jsi, když Hermes řekl: „Jděm.“