Kde jsi, ó člověče, který jsi snobismu ušel?
Kde jsi, ó člověče, s věcmi, jež opravdu silné?
Úsměve, který by nehyzdil, který by slušel:
slyšel bych rád dneska příběhy kratochvilné.
Ne příběh udýchaný a astmatický,
ne kupu nemožných, beztvarých, rozplizlých básní.
Úsměve čekaný, radostný, bolný, leč lidský:
slyšel bych srdce rád, které má ještě tep vlastní.
Kdyby se našel kdes Mesiáš, čekaný všude,
snad bys mu naslouchal. A možná pověděl bys mu,
že snob byl, že snob je, snob v světě na věky bude,
a dnes jen náhodou mluví o futurismu.
Mesiáš jistě však změřil by tebe tak němě,
že prostřed věty bys ustal v neklidném strachu.
A on by očima zeptal se: „Bláznivý brachu,
chceš říkat věci, jež staré jsou tak jako země?“