Panímáma mdlá je, neživá,
u postele Zubatá se krčí.
Tikot hodin těžce zaznívá.
Ořech proto neklidný je, vrčí.
Panímámo, scvrklé jablíčko,
vzpomínáte ještě dávných časů?
Radost byla hledět na líčko,
na vás, na tu svěží sedmikrásu.
Vzpomínka když nazpět zalétá,
často, ráda o minulém žvatlá.
Dejte si to říci od kmeta,
jak jste tenkrát hlavu jemu zmátla.
Hlavu mnoho, ale srdce víc.
Srdce tolik nepokojně bilo.
Od starce si nechte ještě říc’,
co mu draho bývalo a milo.
Úsměv, pozdrav, hovor za humny,
tanec, cesta v noci domů z pouti.
Jiří Macků nebyl rozumný.
Ale dobře, na vše vzpomenouti:
je už k ránu, hvězdy pobledly,
trávu čerstvá rosa osvěžila.
Kam že nás to touhy zavedly?
Jak že nás to láska pobláznila?
Panímámo, scvrklé jablíčko,
což už žít se vám teď ani nechce?
Jaká můra sedla na víčko,
že se chce vám usnouti tak lehce?
Panímáma však se usmívá
úsměvem, jenž tiše s bohem dává.
Jak ta láska byla bláznivá,
jaká byla ve dnech máje sláva!
Jakou sílu měla ramena!
a jak šťastné bylo naše lože.
Spala na něm láskou znavena.
Teď spí roky unavena, bože!