Já setkal jsem se tuhle, duško zlatá,
s poslancem naším, panem Chcete-li.
Měl seriosní tvářnost diplomata.
Tu zachovává prý i v posteli.
Srdce však měkne pivem, jak se říká.
Já tázal se ho zkoumavě:
Kam dotáhla to vaše politika?
– – Je v Pančavě, je v Pančavě,
jen nechte, prosím, na hlavě,
je docela už v Pančavě.
Rád dobře jed’ a zaváděl vždy módu.
Ctil ženy též a byl k nim uznalý.
V posled to prasklo: přeplul slanou vodu.
Mezery po něm v kase zůstaly.
Chéf chodí vztekle závodem a kleje,
dva úředníci v rozpravě:
– Slyšel jste? – Kasír! – Tady není. – Kde je? –
– – Je v Pančavě, je v Pančavě,
jen nechte, prosím, na hlavě,
je docela už v Pančavě.
V svět literární revolučních šípů
posílal mnoho – zřídka trefily.
On neměl vlastně nikdy nazbyt vtipu,
však polemiky zbytek ubily.
Z ledovců zbyla prosaická kaše.
Zříš na ni trochu dumavě.
– Ctihodný pane! Ingenium vaše? –
– – Je v Pančavě, je v Pančavě,
jen nechte, prosím, na hlavě:
je docela už v Pančavě.
Kam politika, zlato, vtip se řine
jsem váben cílem lákavým.
Ukaž mi cestu, prosím, Hospodine!
Do Pančavy se dopravím.
Nekladu nárok na silnici pěknou,
i obtížné se svěřím dopravě.
Přátelé moji o mně něžně řeknou:
– – Je v Pančavě, je v Pančavě,
jen nechte, prosím, na hlavě.
Je docela už v Pančavě.