Ty ploty, několik chalup a holých stromků a vzadu na stráni koruny stejné holosti na modré oponě, je-li jasno, na šedé, jde-li sníh, ten vzduch mezi vším, silný, a u tohoto domku
ti vrabci, strnadi, kosi, plní starostí, toť příbuzenstvo S. K. Neumanna a jeho knih. S ním pracujeme, radujeme se, teskníme, sníme, jakmile odhrnuli jsme modré záclony a jich kytice,
s ním železnou zimu sdílíme jak Lopař se psem stan a od něho odloučíme se, jen když se ženou, s dítětem dlíme, anebo z nádraží v Brně do Rudolfské jdeme ulice, cizí i známé jak pařížský bulvár či cesta karavan.
Nesmíme zapomenouti však na dráty elektrické! Na devaterou linku naší oblohy, jež odněkud přichází a mizí někam, vzhůru či v dol! I nám a dědině celé připomíná bratrství lidské,
jež raduje se tu ze své krásné polohy a těší se, oh, tak se těší na první jarní stvol! Tož zazdá-li se nám někdy, že ostrov jsme cizí, poněvadž jinak všechno vidíme uprostřed dědiny,
toť kousek jen pravdy, neb pevně jsme sepiatí s ní jak ona s Moravou a Morava ve svazek ryzí s celičkým světem, burácejícím písní lidské rodiny, jež u nebe zcela jistě jako chorál zní.
Hlad, touha a láska, vítr a luční květy tak jako nádraží, pošta, dráty a tam dole ta silnice, jak silné věci nás pojí se vším a se všemi! Verhaeren, Dostojevský, Rabindranath Tagore a F. T. Marinetti
právě tak jako babka, jež tam za muškáty pohlíží na nás velice, jsou s námi, my s nimi. Se světa tichy i bouřemi.
Cookies on Poetry Cove