I.

Kolikráte na mne číhala ve dne svitu jako noci ve tmě. Kolikráte ruku zdvihala! Ale někdo dobrou cestou ved’ mě.

Kde kterou jsem nemoc prodělal, lékař vrtěl povážlivě hlavou. Matka chtěla léčit ofěrou. Živ jsem zůstal. Náturu mám zdravou.

Dětí prý se nedohlídáte, vždycky cosi uličnicky kutí. Lákají je léčky Zubaté, tak že do nich pospíchají s chutí.

V parných dnech je voda přivábí; voda čistá, do dna možno zříti. Ve vlnách jak rozkoš byla by, která jenom v pohádce se cítí.

Bytost naše je tak lehoučká, spokojeni života jsme losem. Ale vedle s pílí pavoučka číhá mužík se zeleným šosem.

Vodník stáhl tiše, bez křiku; leckterý už kamarád je dole. Marně číháš, hloupý vodníku, ve víru tě vidím, ve vln kole.

Přišla nemoc, školu zavřeli. Umírali moji kamarádi. Dětská mysl všeho oželí. Všechny ztráty lehko přečká mládí.

Stonal-li jsem, já se vystonal, spadl-li jsem, spadl jako kočka. Vše jsem zažil, všechno překonal. Věděl jsem to: na mne smrt si počká.

Cizí hoch mi chodil za milou, cizí děvče na mne zahledělo. Vášeň rve se s vášní zběsilou. Bilo se a také zabíjelo.

Když pak přijde vystřízlivění, člověk tupě na své dílo civí. Byli mrtví, byli ranění. Ale já byl nedotčen a živý.

Leckdo z druhů skončil neblaze, postihl jej konec nečekaný. Neodolal její nástraze, nedovedl zmásti její plány.

Vojtu Kupců zabil v poli hrom, Jendu Černých usmýkali koně. Matouškových Vénu zdrtil strom. Havlenu zas našli na záhoně.

Čelo bylo zakrvácené, záhon celý potřísněn byl krví. Utěšujte srdce zblázněné! Milou měl a nebyl u ní prvý!

Jozka Macoun spadl do sklepa. V opilosti zmátl sobě cestu. V kriminále skončil Šelepa. Zabil soka, neodbyl si trestu.

I tam počíhá si Zubatá, kde se o ní jistě ani nesní. Máte třeba Lojzu Macháta. Pytlačil a zastřelil ho lesní.

Porazila všecky Zubatá, ať si měli jakýkoli osud. Muže, ženy, hochy, děvčata. Jenom já jsem neporažen dosud.

Rozhlížím se bystře světem tím. Nebojím se strašidel ni lidí. V nebezpečí nejbližší mi šprým. Třásti se mne nikdo neuvidí.

Leta přišla, zbělel zatím vlas. Čelo moje zryly vrásky zatím. Ale jedno nevezme mi čas: všechny plány Zubaté že zhatím.

Na mou touhu život nestačil, na mou lásku země byla malá. Pil jsem, miloval a pytlačil. Ale smrť se přece nedočkala.

Co však může vidět mladý kluk? Lež ho zvábí, maškara ho splete. Smrt že za ní, o tom ani muk. Vidím dobře. Mne už nezmatete.

Děti moje, vnuci podle mne zasaženi umírají tiše. Ale já jsem z moci tajemné nesmrtelný. Nepravím to v pýše:

boží vůle je to, že jsem živ, že jsem živ a žiju po junácku. Tomu nechť je osud milostiv, kdo má něco se mnou, s Jiřím Macků!