Hvizd vlaku, který mne oddálí,
zní pronikavě v uchu mém.
Z údolí hledím na skály,
ty jsou mi smutným divadlem.
Mraky se stahují nad hlavou,
morosní rys se všemu vrací.
Osud má péči jímavou
o cituplnou dekoraci.
Hvizd vlaků vrací ozvěna
z vysokých, srázných těchto lesů.
Má bolest jím je zvířena,
Již, pašerák, v kraj hranic nesu.
Kus žití, který opouštím,
se v mojí mysli vybavuje...
– A zadumaný v dálku zřím,
ve vzduchu kouř kde po vlaku je.