Pod okny našimi táhne se les.
Myslím, že vede až na konec světa.
Přeběhnu přes pole, přeskočím mez,
přetrhnu pavučí, pavouk jež splétá.
Srdce mi buší tak, horká je skráň,
jak jsem se rozletěl do lesa prudce.
Zabiji obra a vezmu mu zbraň.
– Jen kdyby Hektor tak neštěkal v budce!
Zabíti obra! Toť malý je čin!
Vždycky se obr prý zabije spící.
Ale kde lesa je největší stín,
číhají na mne loupežníci.
Blýská se oko, a blýská se nůž.
Jediný na tucet! A přece stačil.
Vypadli. Bil jsem je. Pobil je už.
– Jen kdyby tatínek méně se mračil! –
Daleko za lesy zubatá paní
sluníčko hlídá, štěstí tam hlídá.
Lehoučko, tichoučko kosou svou raní,
a ten, kdo povídal, nedopovídá.
Půjdu já za lesy přes ranní rosu,
počíhám, až by se do vsi k nám brala.
Chytnu ji, sevru ji, vyrvu jí kosu.
– – Jen kdyby maminka neplakala! –