Francie! Bědně pokořená,
jíž tyran šlape po skráni,
hlas zazní náhle z jeskyň temna,
že zachvějí se spoutaní.
Vyhnanec, který s výše skály
na hvězdy zírá, na moře,
jak ti, jež v snu jsme slýchávali,
ve stínu půjde hovoře.
A jeho slova, z nichž se blýská,
slova, jež budí strach a děs,
budou jak ruka, která stiská
meč na pochodu v noci kdes.
Tu mramory se pohnou v děse,
hor ztemnělých se pohne lem,
koruna stromů zachvěje se
pod černým tímto soumrakem.
Zvuk kovový z nich bude zníti,
křik, krkavců jenž plaší dav,
dech neznámý, jenž rozechvíti
nad hroby umí stébla trav.
A budou volat: hanba zradě,
pryč s vrahy, lotry, bídáky!
A apel svolá duše v řadě,
tak jako volá vojáky!
Přerozenými nad rasami
jak bouře v dál se rozlítnou.
A jestli živé spánek mámí,
ti, kdož jsou mrtví, procitnou!