O hochu naivním románek jsem snil.
Mel kadeřavé, kaštanové vlasy.
Po jakés víle on se pobláznil.
Byly to dávné, věru, dávně časy.
Ta víla sličná – jak už bývá zvyk –
odešla kamsi za hučavé lesy.
A za ní v pout se dal ten smrtelník.
To bylo dávno, v bájesloví kdesi.
Dvou nožek stopou šel on noc a den,
zrak upřen k zemi, pohled zanícen.
Kdes pojednou se stopy ztratily.
Dvě nožky v písku vposled vyryty.
Svým mrtvým tělem pokryl stopy ty,
by deště šlépěj její nesmyly – –