Je večer. Západ krvácí.
K matce se dcera navrací
nevinná ne už zcela.
Kdož byli včera udatní,
vzdychají mdlí a malátní.
Nálada omrzelá.
Náš vůdce volá s pathosem:
„Je doba vážná! Všecko sem!
Chraň, Bienerthe, své hnáty!“
Lid pathos ten však nepřijal.
Ví, národní co sociál.
„O co jde? O mandáty!“
Maškary pěkné, strakaté,
jdou patheticky dojaté,
vojáci evoluce.
Jednoty prapor třímá lid.
Když foukne vítr, možno zřít:
jsou za ním chtivé ruce!