V čas, kdy se obzor mládí otvíral,
cest tisíc vedlo v kraje nedohledné.
Tenkrát sis’ Olympany dobíral:
„Co psali stokrát, píší po sto jedné!“
S obrazu saiského ni roušky cíp
jsi, posměváčku, neodhrnul dosud.
V zvonivém smíchu zlozvuk jakýs skříp’.
Bezděčně krutý zachytil jsi osud!
Zbůhdarma po sté lidé nepíší.
Je třeba k tomu podnětu a vzpruhy.
Psát třeba je, že prvý neslyší,
psát třeba je, že nepochopil druhý!
Vesele po prvé se zavolá,
ač nikdo neozve se, neohlédne.
Stokráte marně volat udolá.
Co lásky třeba, psáti po sto jedné!