A zvlhá zvolna šat
a myšlenka má zvlhá.
Je mlha nad mořem
a v srdci mém je mlha.
Je večer; pustá pláž.
Hovorů neslyšeti.
Jen dole uhlídáš
hrad v písku stavět děti.
Proč v očích se mi tmí,
proč hrdlo mé jak v smyčce?
Dvůr Přeplatil proč zřím
zde v Saint-Caast na lavičce?
Proč ve mně zaznívá
dávného rytmu hoře?
Hrad dětí omývá
úlisně vlna moře.
Veliký oceán
se valí pod nohami.
Příliv i odliv znám.
Jsme sami. Nejsme sami.
Svět je ti otevřen,
a dálka tebe mámí.
Úsměvy jsou a sten.
Jsme sami? Kdos je s námi!
Pod větrem, jenž kdys vál,
se jako rákos sehneš –
a běž si dál a dál:
nedoběhneš!
Sen kreslí přešlý děj,
a ze sna toho vzkřikneš,
uniknout stokrát chtěj:
neunikneš!
V dnech, které posílí,
a v dnech, jež lidi drtí,
Te deum zazní-li,
či umíráček smrti,
nad hořem, úsměvem,
nad prchavými dnešky
zaslechneš náhle něm
krok mrtvých, příliš těžký.
Moře je smetlo kdys,
tak jako nás kdys smete
a pouhé slůvko tys
v nedokončené větě.