A těžko slovem je říci,
co bylo, co bude příště.
Přecházíš tichý a snící
rašeliniště.
Sen aspoň volný je, chce-li.
By mříže lámal, má sílu.
Uprch’ jsi z vězeňské cely
k Přeplatilu.
A těžko smutek je chápat,
jenž je v tom utišení.
Možná, že je to západ,
než noc to ještě není.
Rákosí nehne se skorem,
než půda je zrádná a měkká.
Za Přeplatilským dvorem
někdo čeká.
Pod naplavenými roky
sen míhá se a svítí.
Otcovy těžké kroky
slyším zníti.
A blíží se, pomalu blíží –
Myšlenka dítěte hloupá:
S čím větší kráčí kdo tíží,
tím více půda se houpá.
A hrdlo nevydá zvuku,
jak otec pohlíží na mě,
jak zdvíhá na pozdrav ruku.
A mizí v jámě.
A vítr, jenž se zvedá,
jak stéblo trávy tě sehne.
A kdož by běžel, běda,
nedoběhne!