To dům byl očisty; my tělem svojím křehcí
jsme děli s vírou, s nejkrásnější z věr:
„Chci mnoho, Pane můj, pro sebe však to nechci!
Mám málo, Pane můj, co mám však, Pane, ber!“
To dům byl myšlenky: ač úzká byla cela,
volného ducha suverenní říš.
A mřížemi se touha rozletěla.
Co skryto, viz, a co ti nedí, slyš!
V předjitřní chvíli noci mrazivé
my čekali jsme na pád Ninive.
Už nepocítíš to, co tenkráte!
To okno malounké, jímž zíral’s v příští skvělé!
To šero adventu, v němž čekáš Spasitele!
To šero adventu, v němž pějí Rorate!