Tak se ta příhoda udála. Babička má mne k ní poslala. V ulici tiché tichý dům byl skoro jako museum.
A interieur zvláštní to: vše zdá se prachem pokryto, a přece je to čisťounké. Vše těžké a zas lehounké.
Sny dávno shromážďované, jež zítra vítr rozvane, strážkyně věrná střežila, minulost, kterou přežila.
Zde žila mezi stíny stín, muška v tom předivu pavučin, pavoukem časem vyssátá. Ukázala mi dojatá
na stěně obraz dávno už vybledlý. Řekla: Toť můj muž! Střežila slabý plamínek vymírajících vzpomínek
a každý kousek nábytku byl vzpomínkou v tom příbytku. A její oči prosily o trochu mojí posily.
Snad mými slovy ožije ten, kdo už dávno mrtvý je, snad mohu – nečekaný host! – oživit zašlou minulost,
plamínek změnit v plameny, hry mládí přivést na scény, probudit zájem pro dílo, jež žilo a jež dožilo,
a od toho už krůček jen, aby byl mrtvý probuzen. A jak tu stála přede mnou, skutečně mocí tajemnou
postavu zřel jsem vzdálenou, škubnutí zvláštní ramenou, ten zvláštní akcent, známý kdys, nervosně jemný v tváři rys,
jak jsem ho znal, ne jak je tu na starém z mládí portrétu. Já nevím už, co jsem jí řek’. Jak těšit hoře stařenek?
Nemůžem’ dáti nikdy dost, nevzkřísíme-li minulost. Odcházel jsem tak nesměle. Schodiště bylo ztemnělé.
Po kroku krok, po schodu schod myslil jsem na smrt, na život, a ještě starý domu práh jsem překročil, jda po špičkách!
Cookies on Poetry Cove