Dům prázdný je; svět celý prázdným činí,
svět, který kdys se jitřně ruměnil.
Po zvyku chodí tiše chodbou, síní,
ač toho lože spáč své lože proměnil.
Kout utichlý hlas opět připomene.
Krvácet znova jizva počíná.
Zavřeli okno včera otevřené.
Kam chce, duch letí; stačí vteřina.
Hoch už si nehraje. Odešel. A byl vskutku?
Je dvojsmyslné přítmí v domě smutku.
Stín potkává v tom šeru jiný stín.
Zeď pevná je, strop pevný je, dům stojí.
A přece vidíš v plachém nepokoji,
že sesouvá se zdivo zřícenin.