Bez záští zírám přece na ten dům,
dům snadných úspěchů, dům pohody, dům výsad.
Je stokrát ubohý, kdo musí k dni se lísat.
Jak bědný, smutný, žalostný to um!
V těch oknech zářících co úzkostí a chmury!
Jak mnohem lépe jít, byť do tmy záhadné.
Ten um, ta hbitost, jak vše bezradné!
Chvílemi straší v domě konjunktury!
Oh, jasná okna mít, tmou čirou při tom tápat!
Oh, míti úspěchy a nicotu jich chápat!
Nebýti, zdát se jen, zdát s duší zděšenou!
Den po dni jenom brát a nikdy neobdařit.
Vždy býti odleskem a nikdy nezazářit,
své slovo neříci: být vždy jen ozvěnou!