Toť místo půvabné; toť zahrada je růží.
V ní všecek nový jsi a všecko nové je.
Ty, kdož se uzdraví, jak lázeň nemoc vzpruží.
Svět pro ně úsměv má, jim roste naděje.
Toť místo ponuré: zde kruh se uzavírá.
Do dveří šel jsi sám a vynesou tě z nich.
Horečka tráví tě, tvůj život odumírá:
břehu se nechytí dvé rukou zoufalých.
Jsou dveře jediné a východ přece dvojí;
čas toho zabije a onoho zas’ hojí.
A pak je celá propast mezi tím:
ten, který odchází, a ví, že zas’ se vrátí,
ten, který život má, a zítra už ho ztratí,
ten, který odchází a s křídlem zlomeným.