Toť smutný dům a pod šílenství mocí.
A v očích bláznů cos’ tě vyděsí.
Bloud vzpomenout’ chce na sen přešlé noci;
na čelo ťuká: nevzpomene si.
A jiný blázen ještě více šílí.
Na večer záchvat vždy ho přepadá.
Červánky ranní vidí v onu chvíli,
kdy pro nás všecky slunce zapadá.
Beznohý čeká, polnice až zazní...
Ó, jak jsou směšní všichni tito blázni,
nemoudré děti, péče nehodné!
Jak směšní v čas jsou, kdy se stíny dlouží,
jak směšná Carmen vadnoucí, jež touží
po muži, jenž ji z lásky probodne!