Zpust’ zámek už a zdi jsou sesuté.
A zarůstá je bujnější vždy tráva.
A vítr, jenž ji čechrá, našeptává
nám ironická slova o kruté.
O srdci, jež se marně ohluší,
o zrcadle, jež nerozbiješ, chceš-li,
o žebráku, jenž draho platí grešlí.
A vítr, jenž vlas čechrá, ohluší.
Chceš pomnít marné heroiny, větře?
Smrť kteroukoli nový život setře,
než tragiku má třeba marný vzdor.
A nerozruší, v letní noc-li padá
rychle a krásně meteor,
jak touha stáří, jež je dosud mladá!