Kéž zapomenout mohla bych,
zaplašit na vždy stíny marné,
Neb vzpomínkami se tak stárne.
Kéž zapomenout mohla bych!
A když jsou dávno rozbita
zrcadla, milá minulosti,
kéž zničím to, v němž do věčnosti
zrcadlí chvíle zažitá.
Hle, půlnoční se vítr zdvih’
a že jsem sama, v loži zebe,
mám vstanouc hrůzu z kroků svých.
Ten, kdo je mrtev, mrtvý-li?
Chvím osikou se. Milost, nebe.
Víc než já je, mne zabili.“