Jsou krásná jezera, než já se nenakláním
nad jejich čistou, zrádnou hladinu.
Toť také zrcadla! A řece též se bráním.
Toť také zrcadlo a tož je pominu.
Já obávám se vln. Svůj obraz světem nesu.
Mohla by urvat jej do dálek dravost vod.
A světlo denní-li, já před kroky se třesu.
Jak řeky hladina je zrádný lidský rod.
Své nese zrcadlo, kam člověk nohou vkročí.
Já lidí bojím se, já obávám se očí.
Toť také zrcadlo a nejhorší je všech.
Mé srdce vřelé však a v srdci něha něh.
Tmu volám, čirou tmu. V ní kráčím skvělá, zmladlá.
Pak náruč otevru v svém domě bez zrcadla.