V čas přetěžký, kdy klesá pod břemenem
tak mnohý kol,
procitlo hoře v srdci unaveném
a přišel bol.
To srdce prudce, vášnivě tak bilo
do dnů a změn.
To srdce všecko k smrti poranilo,
život i sen.
Než otec živ je v syna svého štěstí
a smát se nelení.
Sní v zimě strom, že jaro ratolesti
pokryje zelení.
Nechladne srdce, oheň nezhasíná
svatý a horoucí.
A otec vídá v očích svého syna
naději budoucí.
Přes zlobu chvil, přes bouří nepohodu
nebude chud,
Sám trpí-li, svou vírou v sílu rodu
zaplaší rmut.
A přes zklamání klidně hledí dosud
v dnů příštích svit.
Citlivé místo vždy však najde osud,
kde může poranit.
A Fatum číhá, Fatum číhá lačno
a náhle drtívá.
Co mohu přát, než aby přešlo mračno,
jež nebe zakrývá?
Den sychravý a vítr stromy klátí
v podzimní vichřici.
Druh nemůže, žel, druhu více dáti
nežli svou pravici.