Jde vždycky se mnou do hloubky a výše...
Jde zasmušená, bledá, jde tak tiše!
A když ji uzřím němý, polekaný,
na jasném těle bolestné jsou rány!
Proč se mnou jde? Já vzpínám se jí s vzdorem.
A ona dál jde – ránu v těle chorém!
Oh, prchnouti jí! Kdy se jí však zbavím?!
A hledí na mne zrakem vyčítavým!
A prchám v hloubku – prchám v dálné výše...
Jde v mojich stopách zamlkle a tiše!
A nenávisti cítím, vzdoru muku...
A zřít, jak přece podává mi ruku! –