Slunce se schoulilo, strom sebou třás’.
Nemožno rozpoznat, zda noc či den.
Pozvolna lhostejný odcházel čas.
A v duši vlétl mi ošklivý sen.
O zvucích tesklivých, o smutku niv,
o krajích vzdálených, žíznivých rtech.
Neslyšen, neviděn, co jsem byl živ,
někdo se zasmál a někdo si vzdech’.
A byl to pozdrav, jenž naposled zní,
šátečku kývnutí, poslední vzkaz.
– Ošklivý sen přišel ztracených dní.
Slunce se schoulilo, strom jen se třás’.