A připadají smutné věci jen,
s kýmkoli mluvíš, každý si Ti stýská.
Je chladný vítr, obzor zatažen.
A náhle cítíš, že je jeseň blízká.
Poprvé měříš okem tesklivým
chudnoucí pláně, strniště zříš holé.
Poprvé jsi si lesklé hlíny všim’,
prvého z jitra zoraného pole.
A kamkoli se rozhlédnouti chceš,
po kterémkoli bodě v dálce slídíš:
vždy jsou to kraje, kam už nedojdeš,
vždy jsou to místa, jichž už neuvidíš.