Hleděly zraky za ní
a bylo ticho tu.
Tančila na provaze
v otřelém trikotu.
Tančila na provaze,
pak náhle ustála;
a na nejisté bási
zpívati počala.
Hlas dětský, neumělý,
jenž komický byl všem:
– Na den svatého Rufa
na poli moravském –
A dětské její tělo,
a dětský její hlas –
A hlas ten neumělý
se jakýms citem třás’.
Já sledoval píseň
Miloty do zrady.
Ten počátek měl přízvuk
ponuré ballady.
Cos schvátilo mne v nitru
naivním dětským snem.
– – Na den svatého Rufa,
na poli moravském – –
Já zavřel svoje oči,
šlo teskno ze všeho.
A na provaze tančit
jsem viděl jiného.
Je riskantní ten tanec,
ten tanec stoletý.
Leč posluchačstvo baví
ty jeho přemety.
A komediant baví
publikum vážené
– a na jakous starou notu
si ve snu vzpomene,
na staré myslí písně,
muk písně, prorady...
Ty písně mají přízvuk
ponuré ballady – –
Komický, ubohý národ,
komická, ospalá zem.
– – Na den svatého Rufa
na poli moravském – –