Hlubokým lesem obrů, vil a náhod
se ruku v ruce tiše vydáme.
Uzříme mechy, houští, červeň jahod
a kromě známých věcí neznámé.
Míjeti budem v zalekaném chvatu
podivné ptáky, zlé a peřesté.
Též perníkovou uvidíme chatu,
a řeknou marně: Z té vy nejezte!
Co na tom je, že někdo pro nás pláče!
Cos příliš silně pudí do dálky
Růženku uzřít a snad jiné spáče.
Za nocí jasných zříš prý rusalky.
Jsou u potoka; tančí noci celé.
Sem přišly z vody na žasnoucí břeh.
Nehlasně tančí svítivé a skvělé.
A s jejich ňader stříbro kape v mech.
Pak přijde rytíř z tvrdošíjné seče,
hlav sedm uťal, které měla saň.
Krev ještě s meče zbroceného teče.
Princezna žije, usmívá se naň.
Co na tom je, že někdo pláče stále,
že zimomřivý bloudí sám a stár.
Růženky vzbudit jdeme rozespalé
a vzbudíme je: je to právo jar.
A nedbejme, že pusto je tu v lese,
že cesta nejistá a čáry na cestě.
Když lidí není, samot optáme se
po městech dálných, krásné nevěstě!
A nedbejme, že stále víc se smráká.
Sen, který přijde, hrůzu odejme.
Již dozněl krok, a zmlká klokot ptáka.
Noc... Ticho... Chladno... My však nedbejme!