Jsou v maloměstských ulicích,
v zamlklých, chudých vesnicích.
Tam žijí. Slyší ševel vln
a každý z nich je snů svých pln.
Cos velikého denně se děje
a duše nadšená touhou se chvěje.
Ti dobří lidé, ti tak naivní jsou,
ty dobré duše, ty tak naivní jsou.
Jak heroické reky zřít!
Z dálky se leskne čistý štít.
Deníky přijdou. Dobrá věc
zvítězit musí na konec.
A pod oblohou šedivou
sní s duší svojí ohnivou.
Ti dobří lidé, ti tak naivní jsou,
ty dobré duše, ty tak naivní jsou.
A do zapadlých vsí jde, měst,
přes smutek pustých polních cest
náš státník. Řeč si odříká.
Lpí někdo na rtech řečníka.
A pathetických frásí proud
kdes v koutě bere vážně bloud.
Ti dobří lidé, ti tak naivní jsou,
ty dobré duše, ty tak naivní jsou.
Zní potlesk, souhlas zaznívá
a státník se jen usmívá.
V tom v zástupu se před ním mih’
lesk očí naivních, vzrušených.
A pocit přišel odněkud,
je lítost to, či je to stud? –:
„Ti dobří lidé, ti tak naivní jsou,
ty dobré duše, ty tak naivní jsou! –“