Les tmou se naplnil, v příšerné dimmense vzrůstá,
mění se tajemně – všechno je zvláštní a jiné.
Sněhové závěje bílé zřím. A noc!
Sněhové závěje: Zapadnem’, zapadnem’, brachu!
Neznáš ty cestičky, tajné ty pytláků stezky?!
Dobré je chytrým být – slyš, výstřel z dáli!
Les tmou se naplnil, a mění se a vzrůstá!
A žhavé oči v tu samotu hrozivě svítí.
– Byla to stará ta touha, ta sešlá už stářím?! –
Jak mohly vzplanouti do noci vyhaslé oči?!
– Bylo to staré a sžíravé, dávné mé záští?! –
Jak nůž by nevbodlo v změklé mé srdce?!
Dobře ti rozumím: Vlečeš mne v osidla zkázy...
Teď už mi neprchneš, vyváznout nelze ti! Nikdy!
Zapadnem’? Zapadnem’! Ale my zapadnem’ oba!