„Já hledím,“ odpovíš. „Mé radost je, že zírám.
Že vzduch je jasný tak a svět že přede mnou.
V tvář hledím osudům, v tvář pověrám a vírám.
Kde vidíš ovoce, já vidím ještě květ.“
„Já hledím,“ odpovíš. „Má bolest je, že zírám.
Že vzduch je jasný tak a svět že přede mnou.
V tvář hledím osudům, v tvář pověrám a vírám.
Kde vidíš početí, smrt vidím tajemnou.
Obtížen osudy, a přece lehčí pýří,
do dálek zalétám a nesu si svůj lov.
Jak divní cizinci v mých dvoranách to víří,
jak divná echa slyším divných slov!
Jak divné převraty se v dumách mojích snoubí!
Jak divná hudba to v mém srdci věčně zní!
Já nikdy do větších se nezadíval hloubí,
tak nikdy nechápal jsem věci poslední!
Mne často zamrazí, když hledím na obrazy:
neb s krásou hrůzu též mi usouzeno zřít.
Zřím lesy, moře já, zřím žraloky a plazy.
Zřím hory, propasti a vše to musí být!
Zřím města, paláce, spíš brlohy než domy.
Zřím ctnost a zločiny, zřím zlých i dobrých sen.
Má prosba jediná: by slunce nezašlo mi,
bych dlouho zřít moh’ v zářijový den.
Bych mohl zachytit ty výšiny a propast,
bych mohl zachytit vše velké, záhadné.
Slunce už vysoko a nelze chvíli propást:
neb večer přijde-li, mne účet čeká dne!“