Dny zářijové: slunce obzor jasní.
Je slavno ticho. Mlčí pole, hvozd.
Den včera byl, kdy elegik si zasní
o životě, jenž stvořen pro marnost.
Den pod mrakem to byl a zatažený.
Co bylo živo, nosilo svůj flór.
Květiny chřadly, odkrásněly ženy.
a člověk cítil, jak je čímsi chor.
Nad hlavou horkou nevlídně les šuměl.
V tvém srdci znělo: Ite, missa est!
Nechápal nikdo, nikdo nerozuměl
a rozuměl-li, tíž’ to bylo snést.
Kdož byli mrtví, opouštěli hroby,
těm, kteří žili, nesli ortel svůj.
A na rtech chladly těžké obžaloby:
– Tys vinen. – Ne, ty. – Vina stůj co stůj!
Dnes pravý den však přišel zářijový.
Nebe je modré. Vše, co vidíš, jas.
Jas nad živými, slunce nad hřbitovy.
Vstaň, elegiku, vztyč svou hlavu zas!