Co máme, máme; kdož to jasně cítí,
že přijde den, kdy nebudem’ to míti?
Tak mnoho cest je, tolik volá hlasů.
Pro matku dítě nemá dosti času.
Co činí matka, je tak samozřejmé.
Povinnost k díku s nás tak ráda sejme.
Vždy říkáme si: Vzpomeneme jednou.
A potom v chvíli mrazivou a bědnou
zavrou se oči matky, tolik bdělé.
Dluh chce se platit. Není věřitele.