Když zrodil jsem se, kometa
se zjevila. Já slyšel,
jak vítr praví ku mraku:
Hle, velký Machar přišel.
Už když mne matka kojila,
řídkou mou poznali vlohu.
Já měl své zvláštní mínění
o lidech, státu, bohu.
A zvláště o tom. Legendy,
ty záhy přišly ve psí.
Já všechno bystře rozpitval
svou kojeneckou skepsí.
A když jsem přišel do školy,
učitel dojat, hned volá:
Děti mé, tenhle genius
váží víc než celá škola.
Už v oněch se mi zdálo dnech
– to realismem sluje –
že není moře, není Čech,
jen Nymburk existuje.
I záštíplné lásky mé
se prvý jevil vzruch tu.
Já sousedce své Márince
dal nehoráznou buchtu.
Už v zcela malém klukovi
revolty byla kapka.
Já nenáviděl buržoy
a krad’ jim důsledně jab’ka.
Spisovatelský genius
už tehdy zářil jak svíce.
Já jednou konec doplnil
povídky od Nieritze.
Už tehda jsem nedbal překážek,
lidských si nevšímal soudů.
Já bral si vzor z té peřiny,
co plula proti proudu.
A vždycky v boj a v lásky vír.
My bili, nám bili hlavy,
však každý z nás vždy mušketýr
v lásce i boji byl pravý.
Mně, prosím, bylo deset let,
kdo tohle sved’, dámy a páni?
Jen J. S. Machar, mušketýr
a Gaskoněc ad vocem lhaní.