Den dni se nerovná. Já dlouho do noci
jsem nad vlastní se bouřil bezmocí
a opakoval prudce: Slabí! Podlí!
Tak mnoho bídáctví pro málo nepohodlí!
Tak mnoho tápání, kde cesta jednoduchá!
Tak mnoho gloriol, jež první vítr cuchá!
Oh, moci neslyšet! Nevidět! Necítit!
A dneska tichý je a vážný je můj klid.
Svou bolest spoutávám, své výčitky, svůj žal,
by ve svém šílenství kol květů nešlapal.
Tím, že je spoutána, bolest se neuklidní.
Než lekl jsem se těch, kdož rychle odsoudí
a umem sofistů neklamně vyloudí
z praemissy „Bídno vše“ zlý závěr „Buďme bídni!“