To oko planoucí, to dobré oko dárce,
jež dává, neměříc, jež těší, objímá.
To oko planoucí, ty bílé vlasy starce,
leč starce mladého s štědrýma očima.
Ta ruka vztažená, na jejíž vyschlé dlani
tak mnohý ležel dar, tak mnohý krásný květ.
Že dárce nečítal, teď ani trety na ní.
A přece poznáváš: on obdaroval svět.
V tom koutě postojíš a třeba mnozí přešli.
V tak mnohé uvěříš, zadíváš-li se naň.
Tak mnoho pochopíš, v ty oči pohlédneš-li.
S tím okem planoucím, s tím není prázdná dlaň.