Byl jednou čas, kdy v díru tiše zalez’,
kdo nechtěl zpívat „Deutschland über alles,“
a nezalez’-li, strčili ho do ní.
Triumfy byly málem monotonní.
Kdo básník byl, svou spěchal ladit lyru
a německém to znělo po všem míru:
Německý, vítězný, silný mír.
Pak přišel čas, kdy nudilo už číst
cyklus, jímž bavil satyrický list.
Nadšení nechodilo na ulice,
bojovné vyšly z mody pohlednice.
To byla doba počtů: sčítalo se všudy,
zajatci, děla, kilometry půdy.
Umlkl básník, promlouvala věda
a uklidněný čtenář říkal: No tak teda
vítězný silný mír!
A teď je doba – ano, je a není.
Jsou statistikou mnozí unaveni,
leč neví dobře, čeho by se chytli.
Budoucnost zajíc, jenž se koupí v pytli.
Dieta zdravá, všeho moc však znaví.
Už čtyry roky! Hindenburg nám praví:
silný mír!
Tichounko, ticho někdo jen si reptal,
tichounko, ticho nejprve si šeptal,
teď mluví nahlas, kdo si ústa vázal,
a teď se táže, kdo se neotázal,
a ten, kdo čekal, je už nedočkavý.
Dunaji, Sprévě jedno nejde z hlavy:
Mír?