A toho večera, jenž podivným se zdál,
nic kol se nesmálo a já se přece smál.
A tíže života, života všecky žaly
mně lehoučkými připadaly.
Propasti nebylo. Jemně
hýčkala lidi země.
Půlnoční vzduch mé tváře ovál
a já jsem resumoval:
Několik bolestí, několik ran.
– Nezaleknut a nezlekán! –
Několik bludů, několik psot.
– Hleděti přímo v temný bod! –
Smrt. Ale to se necítí.
Což možno vůbec umříti?