Představil jsem si, že kdes samoten
snad někdo zachmuřený medituje.
Představil jsem si, že snad hovoří
k jarnímu větru, který v tvář mu duje,
k blátu, jež stříká výše se všech cest,
k zemi, jež je tím vlahým deštěm měkká.
Představil jsem si, že muž někde jest,
a tento muž že hledí, slyší, čeká.
Čeká a čeká. Zda se dočeká?
Přichází soumrak. Bude noc ta hvězdná?
Je důvěřivé srdce člověka
a nejvíc věří jarním vanům března.