Představil jsem si, že kdes samoten
snad někdo zachmuřený medituje.
Představil jsem si, že snad hovoří
k jarnímu větru, který v tvář mu duje:
„Nu ten a ten, ne tak a tak,
ne oslnivý, a ne vábný zjev,
jen lidí pár, již přímo hledí v zrak,
jen rukou pár, jež čistily by chlév.
Nu ten a ten, ne dravý příval slov,
ne pathos, jenž se umí v prsa bít,
jen lidí pár, již proto k předu jdou,
protože prostě nutno takto jít.
Ne duchaplný, paradoxní vzhled,
jenž nebe s peklem a lež s pravdou smíří.
Ne velmi vtipné: dvakrát dvě je pět,
jen suché, prosté: dvakrát dvě jsou čtyři!
Ne sofismata a ne floskule,
jež ničím dnes, když byly včera vším,
jen lidí pár, jichž mluví ruky stisk:
Nezradil jsem a nikdy nezradím – –