ČÁST DRUHÁ

Zdálo se mi, že jdu přes moře, Oceán že skrocen k nohám kles’ mým. Mohu vše, jen zastavit se nesmím. Hladinou jdu, s vichry hovoře.

Moře, zdá se, přikoval můj zrak, sklopím-li ho, dravě na mne skočí. Nad propastmi kráčím volně tak. Ale běda, přivřu-li své oči!

Jedeme. Loď plna památek na měsíce tři a pyšné chvíle. O světů dí jiných zvláštním díle. Na ráj připomíná. Na svátek.

Domorodcům všechno vzato je. Máme bůžky tváří naduřelých, máme sošky tvarů zvláštních, smělých. Kroje, hračky, zbraně, nástroje.

Ale závistivá vichřice trofeje nám pyšné stále trhá, trofeje nám kamsi v propast vrhá. A nás jímá po nich tesknice.

Na smrt myslíme my, na záhubu, na včerejška zašlou nádheru. Hledíme tam v jícen krateru. Cos nás táhne mocně přes palubu.

Třeba síly sebrat poznova, na svůj úkol pomyslit a žíti. Na zvěst, na to, jak jí ohromiti slavnou signorii domova.

Lítost naše ustupuje touze. Na daleký vzpomínáme břeh. Na důvěrné kouzlo rodných střech. Na večer, kdy vypráví se dlouze.

Na souseda, závistí jenž bledne. Na janovských dívek rudý ret, řkoucích: Nový oni našli svět! Na rozkošný úsměv zvláště jedné.

Snů těch rej mou bolest neoslabil, paměť nesetřel té neživé. Upře na mne oči zářivé: divoška mne mučí, již jsem zabil.

Jako dítě, jemuž hračku dali, zatleskala svýma rukama. Byla tu a prchla neznámá. Vánkem jsme ji proto nazývali.

Jako hračkou byl jí také stan, jako hračkou byly naše pušky. Shovívavý nad rozmary družky usmíval se časem Janovan.

Žvatlala svá slova divošská, kterým nikdo z lodi nerozuměl. Staletý strom nad hlavou nám šuměl. V žilách krev nám vřela jinošská.

Zavěsila se tam na větev, ukázala prstem na mou pušku. Já ji vzal a zastřelil svou družku. Z rozmaru... to nebyl ani hněv.

S větve na větev se kácela jako pták, jenž postřelený padá. Byla lehká, zářivá a mladá. Padla v trávu. Vykrvácela.

Odešel jsem, nepocítil hoře. Nová země měla tolik krás. Nová země opojila nás. Ale nyní mluví o ní moře.

Každému z nás mluví nyní moře o nějakém pomíjeném činu, každému z nás najde tajnou vinu, každý z nás dnes do vln hledí choře.

Každý z nás dnes na hladinu civěl, jakoby tam mrtvá těla plula, jakoby tam tiše povzdechnula. Opilec jsme, který vystřízlivěl.

Kterak směšně na to zírali divoši ti pitvorní a rudí. Za noci, kdy chladný vítr studí, myslím na to, kterak zmírali.

Kterak cize naše rány zněly v ohromeném, snivém pralese. Zdálo se nám, že nás táže se: Cizinci, co u mne jste tu chtěli?

Přišli jste sem v touze zvědavé, přišli jste sem brát a poskvrniti. Vaše oči, ty se světla štítí, vaše oči zlé a šilhavé.

V souladu jsem žil svůj život celý. Není barvy, chybící snad tady. Mám své šelmy, škorpiony, hady. Bylo třeba, byste přicházeli?

Ptačí skřeky zněly na všech stranách. Dálka s dálkou šumně hovořila. Opice se šklebíc zavěsila nad hlavami někde na lianách.

Na palubě v podvečerní chvíli sešli jsme se k nové zábavě. Jako vojín o své výpravě o své Zemi my jsme hovořili.

Kreslili si záliv, proudy řek, kanoe, jež jimi hbitě pluje. Ptáka, který ohněm oslepuje. Kreslili si půvab divošek.

Sahali jsme denně na roušku, minulost jež ode dnešků dělí. K dotazu jsme vždy se navraceli: „Pamatuješ... Ten let papoušků?“

Palubu když měsíc zalije, Niccolo se tiše sklání ke mně. „Pamatuješ? Země! Země! Země!“ – Promluví ten, který přežije!

Po palubě tupě chodíce počítáme tupě svoje kroky. Počítáme dny a měsíce. Budem’ marně počítati roky?

Bojíme se. Chvějem’. Nikdy klid. Vrhá vpřed a zpět nás metá bouře. V dlouhých nocích očí nezamhouře slyším v tichu druhů srdce bít –

Každý večer dí: Co bude příště? Síly bere nám to pomnění. Naše loď je naše vězení. Bude zítra naše popraviště?

Přišel čas, kdy naše zásoby ku podivu zrádně docházely. Přišel čas, kdy na obzor jsme zřeli, spasení jak v očích bylo by.

Přišel čas, kdy došla sladká voda; zpráhlé hrdlo marně čekalo. Přišel čas, kdy všechno lekalo. Přišel čas, kdy hlad náš dřevo hlodá.

Přišel čas, kdy jakby utkvělá naše loď se nehýbala s místa. Přišel čas, kdy byla zkáza jistá. Viděli jsme: sudba proklela!

Biskajec ten chytrý! Uschoval suchary si někde stranou v sudu. Usmíval se v hladovících trudu. Jeho úsměv na čin žaloval.

Biskajec ten chytrý! Svoji skrýš nechtěl udat, když jsme přišli v hněvu poptati se jeho po úsměvu. Biskajec se neusměje již.

Za bídnými dny jdou noci bídné. Po palubě bojíme se jít. Prudká touha jímá seskočit. Vidíme jen, kterak mužstvo řídne.

Všichni mohou, přemůže-li bol, vrhnouti se do dobrého moře. Unaví-li vyčkávati zoře, do noci je věčné cesta kol.

Všichni mohou, přemůže-li strast, do prsou si vrazit dobrou ocel. Muk je zbaví na vždy její pocel. Na náš život má však právo vlast.

Všichni mohou, dochází-li síly, někde stranou vzíti dobrý provaz. Hůře bude těm, kdo zbyli po vás. Rukoudáním my však přislíbili.

V našich očích nic už nebylo nežli úzkost zvěře, jež je v pasti. Dobyvatel počínal se třásti. Vše, co bylo, všechno zradilo.

Agonii druhů vidí zrak. Myšlenka se neodbytná vtírá: Je to spása, že ten druhý zmírá. Zahynou-li všichni, lépe tak!

Na lodi se stíny mihají. Pouze jeden navrátí se ze tří. Nikoho hlad krutý neušetří. Na lodi, hle, blázni číhají!

Chvílemi jen něco probleskne, vědomí jak minulosti vyšší. Pouze na mžik zoufalství se ztiší. Lepší bolest sobě zasteskne.

Lítostná se pronášejí slova. S námi zhyne celý nový svět. O divech kdo bude vyprávět, nevrátíme-li se do Janova?

A v těch chvílích oči horečné hledají se opojiti ještě. Snad že daly nalokat se deště po dnech žízně vody skutečné.

Naše oči vidí novou zemi, naše noha stojí na hrudě. Naše duše čelí Obludě důvěrou a svými nadějemi.

Jsme tak lehcí, že i letět možná jako pták, jenž na plachtoví sed’. Vítězný a nádherný to let! Duše hledí věřící a zbožná.

Pod námi jsou cizí národy, pod námi jsou cizí veleměsta. Pod námi je soudce, který trestá, pod námi jsou vlasti obchody.

Pod námi jsou meče vraždící, pod námi rod papežů a králů. Pod námi moc bolesti a žalu. Pod námi jsou svatí, hříšníci.

Pod námi je velký, širý svět. Janov je v něm mizivý bod pouze. Rozplýváme v ohromné se touze. Jaký je to, jaký je to let!

Náhle někdo křídla tvoje shodí. Srdce bije těžce, bije slabě. Ruka sjíždí po tvém těle chabě. Civíme tu na palubě lodi.

Pálí náhle moje rohožka. Pálí oči, hrdlo, všechno pálí. Na hranici jako by mne spiali. Usmívá se na mne divoška.

Přežili jsme všechny znavení. Bez zájmu jsme mrtvé sčítali. Bez zájmu šla noc, dny svítaly. Pietro dal večer znamení.

Těžko slova z hrdla už se drala. O přísaze mluvil zmateně. Blouznil zrádné mořské o ženě, která jeho víru oklamala.

Pak se snažil odkaz vtělit v slova; za ruku nás oba prudce bera, ukazoval kamsi do večera. „Jděte říci,“ šeptal, „do Janova!“

Všemu klnul potom umíraje, rukou mával, jakoby chtěl bít všechny ty, kdo mohou déle žít, vzpomínek nést netušené ráje.

Klnul Nové zemi, klnul chvíli, kdy jsme vrátit rozhodli se domů. Klnul zlému okamžiku tomu, na cestu kdy jsme se vypravili.

Klnul chvíli, kdy byl matkou zrozen, klnul bohu, který stvořil svět. Klnul žití, smrt jež naposled. – Umřel pak a do moře byl hozen – –

Leželi jsme mdlí a znavení. Bez zájmu jsme zřeli do dáli. Bez zájmu jsme smrt svou čekali. Niccolo dal ráno znamení.

Niccolo byl pokorný a tichý; prosil Boha otce, Jesu Krista, aby tomu, který mřít se chystá, odpuštěny byly mnohé hříchy.

Na sebe bral všechny viny naše. Sebe z pýchy obvinil a zrady. Jeho vinou, tvrdil, že jsme tady. Lákání prý poslech’ Satanáše,

Mořské ženy šalbu mohl znáti, mořské ženy, která lstivě pěla, v Niccolovi víru probouzela, on že bude třetí, jenž se vrátí –

Pokorná pak přeryl jeho slova poslední vzkaz naplněný jasem. Sklonil jsem se k němu. Mroucím hlasem „Zprávu – – dáti – –“ šeptal „do Janova – –“

Poledne žhne. Ticho okolo. Potácím se s vytřeštěným zrakem lodí, jež je opuštěným vrakem. Třeba, by byl pohřben Niccolo.

Pošetile k sobě hovoře, žraloky jsem s lodí plouti spatřil. Já, jenž kdysi s Niccolou se sbratřil, žralokům ho hodil do moře.

Snilo se mi o veselé pitce, bujných ženách v krčmě námořníků. O vášních se snilo okamžiku. Snilo se mi o krvavé bitce.

O pěvci se snilo s krásným slovem. Bílé cestě, která z města vede. O dívkách, jež kráčí po ní bledé. O lese se snilo piniovém.

Snilo se mi o té opuštěné, která chodí k přístavu a čeká. O dívce, jež doufá a se leká vidouc loď, již z dálky vítr žene.

Povzdech zněl mi přes daleké moře, přes světy se její úzkost chvěla. V bezmocném až touhu probouzela ukonejšit krásných očí hoře.

Bože, usuš oči, které pláčí! Nedej, aby k přítomnosti slepá vzpomínala marně na Giuseppa. Živým štěstí dej a klidu spáči!

Bože, uzdrav srdce, jež je choro! Dej jí lásku, méně krutou mojí! Dej jí štěstí, které rány zhojí! Její syn ať zve se Cristoforo!