Ty samotářky samotáře znaly.
Ty bílé břízy k tobě mluvily.
Teď mlčí. Navždy. Jak by vztahovaly
své ruce, marné pahýly.
Uzavřen obzor; tichnou kroky v trávě.
Padne-li rána, v lesích zaniká.
Jak motýl letí sen tvůj třepotavě
přes paseku, kde kvete erika.
Cos bylo, je a nehlučně to mizí.
A tebe jímá úzkost drtivá.
Nehnuty leží poražené břízy
jak těla drahá, teď však neživá.