Je bílá metelice,
jež k spánku ustlává,
a bílé hor jsou svahy
a bílá Mumlava.
A jak se plouží sáně
pod bílý vrchů lem,
poklidem horské stráně
zní bílé Requiem.
Muž nyní tiše spící
procházel kolikrát
vichrem a metelicí
a obé míval rád.
Muž, který odpočívá,
nepoznal, co je klid,
ta hlava starostlivá
národa byla štít.
To srdce, které bilo,
to srdce nebije
a ke cti jeho bílo
po horské stráni je.
V horáckém srdci plály
národa láska, vzdor,
národa ideály.
Ten bílý rubáš hor
horácké srdce střeží,
že bylo strážcem dřív.
A ten, jenž mrtev leží,
je víc než živí živ!