Bezsenných nocí tíže olovněná
na víčka padla, oči zkrvavěla.
Vše v mlhách, směsi: Sláva, život, žena...
A na konec jsou příliš vlhká čela.
Sem tam se válím... Trochu vzpomínání?!
Je všechno marno: Pevný bod mi schází.
Ah, klid kdy dotkne konečně se skrání?!
On vždycky jde – a nikdy nepřichází.
Svit dumavý... A sotva vidím ještě...
Opuchlá víčka, oči, oči bolí.
Na okno padá zvolna příval deště,
ze skály duše kámen zas se drolí.
Pak zase úder... Vítr kvílí trochu...
Dešť... Zase dešť... Ah, krása, život, žena...
– Teď stačí tobě, dobrácký můj hochu,
bezsenných nocí tíže olovněná...