Básníkům, jatým touhou romantickou,
opilým vášní lichotivých žen,
bolest bych přál: tož hlubokou a lidskou
jedenkrát jen!
By jejich okna záře večerní
ponuře náhle zkrvavila,
ilustrovala bídu dní;
na poplach zvonů nesměrnost by bila;
nejistý by je fascinoval strach,
jenž v očích bližních po úkladech slídí.
Bázlivým krokem, jímž se plíží vrah,
by vešla v srdce všechna bída lidí –
By bez ilusí, zabarvení všech
den od východu zřeli do západu,
by pocítili v těžkých záchvěvech
každičkou svoji netrestanou zradu.
Shýbnutí, lži a skutky nečestné
by přesnou formu existence měly,
a v symfonii vážné, bolestné
před prahem jejich burácely.
Vše, co lze sebrat cestou nazpátky,
by chladilo, až zamrazilo,
by strnuly jich sladké pohádky,
jim na posměch by bylo vlastní dílo.
By protřeli zrak: jaký divný sen!
My malí tak před dobou gigantickou!
Jedenkrát jen
bolest bych přál: tož hlubokou a lidskou!