A plny kouře, dýmu, hnusu kraje.
Ale já hrál jsem (lhavý!) píseň máje.
Už u všech člunů nalomena vesla,
má píseň, ta se nad vlnami nesla.
„Ó sny! Ó noci! Kdož to věřit může?!
Ve růžích srdce, v srdci našem růže!
Lásky a víry! Pro nás rostou světy.
Do zahrad pojďme natrhati květy.
Svět naší moci hřmí už do daleka.
Vasalů řada poníženě kleká.
Dny prvních světů! Úsměvy a shody!“
– A smály se té ironii vody.
Rusalka bledá mlčky naslouchala,
oh, naslouchala, tiše zaplakala!
A rozchvěla kol plné kouře kraje
sentimentální parodie máje...