BALADA

Má milá pláče, naříká. Jí smutně šumí lesy. Zítra je u nás muzika. – Zatančíme si! –

Přechází táta světnicí, za hlavu vždy se chytí. Zaplatit! Čím? Ne? Četníci! – Budeme píti! –

Poslední matka prstýnek vytáhla z truhly. Plakala. Hloupost vzpomínek. – Nestůj tak ztuhlý! –

Kamarád hlavu odvrací, když u žida mne vidí. Mám já se stydět, hlupáci? – Jiní se stydí. –

Zdá se mi, sukně matčiny že zahradou se kmitnou. Tam k řece, kde jsou hlubiny. – Chci ještě žitnou! –